Srdce

Pohádka o Srdci

Přišlo malé dítě k srdci a ptá se ho: "Proč jsi tak veliké?" 

A srdce odpovědělo: "To proto, aby se do mne vešlo vše, co je potřeba: Láska, soucit, přátelství, vděčnost, spokojenost, ale i bolest, trápení závist, žárlivost...."

"Ale ne všechno z toho je přeci dobré?" Ptá se dítě.

Srdce se usměje: "Každou emoci, ale i bolest si pozvu dovnitř k sobě. Vidíš tady všude ta semínka? Ta, která jsou skutečně dobrá nechám vyklíčit a růst. Tím roste má síla a má velikost."

 Dítě se zamyslelo. "Ale jak poznáš, co je dobré a co ne?"

Srdce nabídlo dítěti svou náruč a řeklo: "pojď se mnou, něco ti ukážu. Když se budeš bát tak mně stiskni ruku, ano?" 

"Dobře," odpovědělo dítě a nervózně se zavrtělo a přitisklo k srdci silněji.

Srdce ho vzalo na zvláštní místo. Všude okolo byly skály, tma a šero. Ze země rostly stromy zvláštních tvarů, které dítě neznalo. Většinou měly černou barvu a skoro žádné listy. Okolo byl chlad a smutek.

"Kde to jsme?" Ptalo se dítě s obavou v hlase.

"Jsme v srdci." Odpovědělo srdce.

"Ale to není možné? Říkalo jsi, že necháš klíčit jen ta semínka, která jsou dobrá? Jak mohou být tyhle zvláštní stromy a skály a ta zima dobrá?" Ptalo se dítě a nechápavě kroutilo hlavičkou.

Počkej chvíli, řeklo srdce a vzalo dítě na další místo. Bylo tam mnohem tepleji, uprostřed rostl krásný, sytě zelený, vysoký strom. Okolo bylo spoustu malých světle zelených stromečků, jejichž listy se lehce vlnily a vydávaly tím příjemný zvuk.

"Tady je mi dobře", řeklo dítě. Chvilku si sedlo a poslouchalo ten příjemný šum. Pak se zvědavě vydalo na průzkum. Prošlo háječkem a ocitlo se na louce plné květů s nádhernou vůní. Už si chtělo zase sednout, když v tom ho upoutalo něco, co bylo uprostřed louky. Dítě se za tím vydalo. Cestou hluboce vdechovalo vůni květin a ručkou je lehce hladilo. Uprostřed louky se zaraženě zastavilo. Byla tam zvláštní rostlina. Byla temně zelená a vůbec ne hezká. Vypadala trochu strašidelně. Byla docela nízká, ale její květy byly velké. Okolo té květiny byla jen černá hlína, do které tu a tam vypadala semínka z těch zvláštních květů. Při pohledu na ni dítě znejistělo a cítilo zvláštní, nepříjemný pocit. "Co to je?" Ptalo se.

Srdce se usmálo a přeneslo dítě na další místo.

Dítě se rozhlédlo kolem dokola a celé se rozzářilo. "A teď jsme kde? Tady se mi moc líbí." Řeklo. Bylo mu moc hezky, cítilo se jako by bylo u maminky. Všude bylo teplo, krásné stromy, voňavé květy a měkká tráva.

"Až tady ti mohu odpovědět na všechny tvoje otázky, tady jsi v bezpečí. Jsi ve svém srdci." Řeklo srdce.

"V mém?" Ptalo se udiveně dítě a s hrdostí se rozhlédlo kolem.

"Ano." Odpovědělo srdce. "Vidíš tenhle vysoký strom, to je strom lásky."

"A tahle krásná růže?" Zeptalo se dítě a zhluboka vdechlo nádhernou vůni něžné květiny.

"To je tvá radost ze života." Odpovědělo srdce.

Dítě si pohodlně sedlo, opřelo se o svůj strom a upřeně se zaposlouchalo do toho, co mu srdce začalo vyprávět.

"Víš někdy je to těžké. Vždy je to člověk, který si vybírá, co k sobě nechá přijít a která semínka nechá vyklíčit. Pro něj je to často náročné poznat co je a co není dobré."

"A proč mu teda neporadíš?" Ptalo se dítě.

"Já mu radím", usmálo se srdce. "Ale ne vždy mne chce poslouchat. A tak se to učí. Já to vím a on se to učí."
"Tím že sbírá ta semínka?" Ptá se zvědavě dítě.

"Ano, tím." Odpovídá srdce.

"Ale to by stačilo", zamyslelo se dítě a nakrabatilo přitom legračně své čelo, "aby tě tvůj člověk poslouchal?"
Srdce se usmálo.

Dítě se na něj zvědavě podívalo a řeklo: "tak mi teda pověz, co jsem to vidělo."

"Tak", začalo vyprávět srdce: "víš, jak jsme byly tam, co byla ta krásná louka a uprostřed zvláštní květina?"

"Ano", přitakalo dítě.

"Ta květina vyrostla ze semínka žárlivosti." Odpovědělo srdce. "Ten člověk se potřeboval naučit poznat a znát co je to žárlivost, co mu přináší a o co ho obírá. A tím že se to naučí, tak už to může příště lépe rozeznat. Tím, že se s žárlivostí setkal už ví, že pro něj není dobrá. Ale bez toho prožitku by to nevěděl. A tak to funguje. Každý člověk má své vlastní lekce a úkoly."

"Jako to bude ve škole?" Ptalo se dítě.

"Ano", odpovědělo srdce, "jako to bude, až budeš chodit do školy. Člověk, v jehož srdci jsme byli se učil o žárlivosti. Někdy to chvíli trvá. A jestli je něco dobré nebo ne, pozná často až když to vykvete. Když cítí, že mu s tou květinou není dobře. Ale pak už ví, že semínka této květiny vyrůst nenechá a nechá raději vyrůst jiná, se kterými mu dobře je. A tak se učí. Poznáváním. Sbírá různá semínka a pěstuje květiny a stromy a tím roste jeho moudrost, síla a velikost jeho srdce."

"A to první srdce?" zeptalo se s obavou v hlase malé dítě.

"To bylo srdce člověka, kterému někdo ublížil a on uvěřil tomu, že to jinak nejde. Že jiné květiny a rostliny vypěstovat neumí, třeba proto, že se to takhle jako malý naučil, nebo proto, že nikdy nezažil nic jiného. Možná to i zkusil, ale bylo to těžké. A tak dostal strach a přestal se chtít učit." Řeklo srdce a pohladilo malé dítě. "Víš to, co v sobě pěstujeme, to v nás roste. Někdo v sobě pěstuje bolest, někdo lásku. Vaše srdce jsou jako ta nejúrodnější zahrada, když se rozhodnete a vstoupíte do ní, já vás povedu."

"Ale jak tomu člověku pomoci?" zeptalo se soucitně malé dítě a zadívalo se srdci do očí.

"Druzí lidé mohou člověku ublížit, jen když jim to dovolí. Já jim to nedovolím, já ho ochráním."

"A jak to uděláš?" Zeptalo se dychtivě dítě.

Srdce se usmálo tím nejlaskavějším úsměvem a nabídlo dítěti prožitek opravdové lásky. "Takhle to vypadá, když otevřeš své srdce." Řeklo srdce. "To se nedá slovy popsat, ani přiblížit. Je třeba věřit, že to jde. Víra se rodí v srdci a tím, že věříš se se svým srdcem propojíš. Staneš se tím, kdo skutečně rozhoduje o svém životě. A o tom, co v něm budeš pěstovat."

A malé dítě to pochopilo. Propojilo se se svým srdcem, s hlubokou vírou v sebe a ve svůj život. Otevřelo svou náruč a běželo do světa sbírat svá semínka, aby jeho srdce vykvetlo.

Být člověkem pro mne znamená umět odpustit sám sobě. A to je pro mne základ. 

Rozhodovat se svým srdcem znamená propojit se se všemi svými zkušenostmi a sám se sebou a tím, kdo skutečně jsem. Vstoupit do své zahrady a tvořit si svůj svět. 

Vím, že jsou chvíle kdy to není snadné, někdy je to i delší doba, ale přesto bych Vás chtěla podpořit, že když se rozhodnete a nebudete na sebe tlačit, může se Vám otevřít prostor ke změně. Vím to, sama jsem si tímto procesem prošla.